Otfried Preußler psal tu knížku, pohádkový příběh pro dospělé, určitě rád a Kateřina Kovačková o ní určitě ráda a navíc hezky a zasvěceně vyprávěla. Posluchači byli očividně také rádi a mám pocit, že i tak nějak vděčni. Román je totiž o něčem, co je samozřejmě nejlépe pochopitelné původním obyvatelům Sudet, ale hned po nich snad nejvíc Čechům do Německa neodsunutým nýbrž uprchnuvším.
Celé je to zasazeno do rámce útěku svaté rodiny před Herodesem z Betléma do Egypta a ta cesta vedla s kouzelnou samozřejmostí – ze začátku jen pro vypravěče, ale postupně zřejmě pro všechny čtenáře resp. posluchače – přes české království. Přesněji řečeno přes jeho severní část, která ale již dnes v popisované formě neexistuje a – zřejmě musíme říci bohužel – už nikdy existovat nebude, země rakouských „bémáků“, sklářů, tkalců, domkářů. A je z toho cítit – kupodivu nikoli zhrzená – autorova nostalgická láska k tomu propletenci ať již pohádek, které opisovala (a při tom modifikovala) Němcová od bratří Grimmů a Preußler zase na oplátku od Němcové, tak k oněm, v království Českém figurujícím, svatým a doloženým historickým postavám, ale i třeba k pitoreskním úředním postavičkám c.k. monarchie. A i to, že si autor vybral třeba Komenského jako patrona nejen všech uprchlíků, ale i vyhnanců ze země koruny české je moc moc dobře, protože to tak trochu dává tip pro budoucí zacházení s touto, stále nikoli neožehavou, tematikou.
Takže poděkování paní Heißig, že Kateřinu Kovačkovou pro přednášku v mnichovské SVU získala a díky od mnichovské SVU paní Kovačkové, že se získat nechala.
Karel Pokorný