Narodil jsem se dne 23. března 1910 v Ořechově na č. 5 jako syn učitele Jaroslava Němce a jeho manželky Boženy, roz. Chrastinové. Po 5ti ročnících obecné školy v Ořechově studoval jsem 8 let na reálném gymnasiu v Uherském Hradišti a poté na právnické fakultě Masarykovy university v Brně, kde jsem také získal v r. 1937 diplom doktora věd právních a státních.
Do právnické praxe jsem nastoupil po Mnichově v r. 1938 a to u krajského soudu v Uherském Hradišti. Po okupaci ČSR 15. března stal jsem se členem krajského velení protiněmecké organizace Obrana národa a po jejím prozrazeni Gestapu jsem unikl do ciziny. Přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Turecko a Sýrii jsem se dostal do Francie a tam jsem vstoupil do tvořící se čs. armády v Agde počátkem ledna 1940.
Jako záložní důstojník s kulometným výcvikem sloužil jsem nejprve po 4 měsíce u 12. kulometné roty polního pluku 2 a poté jsem byl jmenován vyšetřujícím soudcem u nově utvořeného čs. divizního soudu v Béziers.
Po pádu Francie dostal jsem se s ostatními čs. jednotkami po moři do Anglie, od prosince 1940 jsem byl přidělen úřadu vrchního polního prokurátora v Londýně, tam jsem složil vojenskou soudcovskou zkoušku, byl pak ministrem národní obrany jmenován soudcem u polního soudu čs. obrněné brigády a brzy poté prokurátorem u téže jednotky. V r. 1943 jsem se oženil s úřednicí čs. ministerstva financí, Jarmilou Ježkovou.
Rozkazem ministra národní obrany, gen. Sergeje Ingra, byl jsem počátkem r. 1944 jmenován vrchním polním prokurátorem u 1. čs. armádního sboru, který se tvořil v SSSR a někdy v srpnu 1944 jsem odejel na východní frontu. Manželka, samozřejmě, zůstala v Anglii.
Jako většina důstojníků, kteří přišli na východní frontu z Anglie, ani já jsem nezískal důvěru gen. Svobody, a navíc jsem se s ním dostal do konfliktu v názoru na celistvost území čs. státu. To a vědomí, že vedoucí osobnosti v čs. východní armádě, totiž zejména plk. Reicin a gen. Procházka, vedou subversivní činnost proti čs. demokracii, již jsem neměl moci čelit, způsobilo můj odchod z armády po příchodu do Prahy. Odešel jsem jako štábní kapitán justiční služby na vlastní žádost do zálohy a nastoupil na ministerstvu vnitra ve zpravodajském odboru gen. J. Bartíka. Bartík byl v r. 1946 komunistickým ministrem propuštěn a já jsem na ministerstvu zůstal pak jako přednosta oddělení reemigrace a repatriace až do svého propuštění v únoru 1948.
Únor mi jasně ukázal, že musím v zájmu vlastní bezpečnosti znova do ciziny, ale přešli jsme s manželkou po všemožných překážkách do Německa teprve 1. října 1950. Naše začátky v USA byly tvrdé. Manželka pracovala jako prodavačka a já, vedle všemožných zaměstnání, jsem studoval knihovnictví na Catholic University of America. V r. 1956 jsem se stal knihovníkem Americké lékařské společnosti ve Washingtonu a o 3 léta později jsem nastoupil u Státní lékařské knihovny ve Washingtonu, jako jejich specialista v oboru historie a bibliografie soudního lékařství.
Náš slibný vývoj byl přerušen dlouhou nemocí mé manželky a její smrtí v r. 1967. Po více než dalších 2 letech krise jsem se znova oženil, a to s Ludmilou Pavlíkovou, roz. Hrdovou, bývalou učitelkou a vdovou po mem zemřelém příteli, mjr. Vladimíru Pavlíkovi.
Ve službě u Státní lékařské knihovny jsem zůstal až do r. 1976, kdy jsem na vlastní žádost odešel do pense.
Od r. 1940 dodnes jsem publikoval v češtině 3 knihy, proslovil asi 50 přednášek na různá témata a napsal nejméně 60 článků do českých časopisů v zahraničí.
V angličtině jsem publikoval rovněž 3 knihy a to o soudním lékařství, pak 5 delších studií, několik článků a promluvil jsem na historická témata na 10ti odborných sjezdech. V r. 1956 jsem založil na popud pí. Vlasty Vrázové ve Washingtonu odbočku Čs. národní rady americké a o 2 léta později z mé iniciativy vznikla Společnost pro vědy a umění, jejímuž budováni a růstu jsem věnoval většinu svého volného času za posledních více než 30 let. Stal jsem se jejím prvním generálním tajemníkem, pak předsedou a nyní jsem jejím čestným členem a členem jejího předsednického kolegia.
Za zmínku snad také stojí, že nemalou úlohu v mém životě měla hudba. Od 17ti let jsem byl houslistou ořechovské muziky, od r. 1931 jsem hrál ve Slováckém krúžku v Brně, v letech 1933 – 36 jako jeho primáš a v r. 1939 jsem vedl hudbu nově založeného Slováckého krúžku v Uherském Hradišti. Rok 1939 však také znamenal můj útěk do ciziny a konec jedné mé lásky.